Cesta ze dna a hlavní překážky

Umřel jim partner, na kterého byl napsaný byt a v jejich věku je už nikdo nechce zaměstnat. Chybí jim vzdělání a jejich bohaté zkušenosti jsou většinou z práce na černo. Mají šest dětí a skoro celý život strávili starostí o ně, kdy peníze nosil partner, který již nežije. Vyrostli v dětském domově a nikdy přesně nevěděli jak vlastně začít žít ten „správný“ život… To jsou jen některé z příběhů našich klientů, které je přivedly tam, kde s nimi dnes pracujeme. Na ulici.

Běžné sociální kontakty jsou pro lidi bez domova výjimečné. Nejsou totiž chápani jako běžní lidé. Porozumění najdou mezi těmi, kteří s nimi pracují a nebo těmi, kteří žijí stejně jako oni na ulici. Tím se ještě více dostávají mimo společnost až se vůči ní vymezí úplně. Délka pobytu na ulici ovlivňuje schopnost a touhu stát se znovu součástí ekonomické společnosti. Někdo odolává vyloučení déle a snaží se uchovat si návyky a dovednosti, které měl předtím. Na jiného to brzy padne a přizpůsobí se novým okolnostem života na ulici.

Lidé bez domova jsou zranitelnou skupinou. Stávají se obětmi lidí, kteří jejich situace využívají a berou je jako levnou pracovní sílu. Za práci bez smlouvy jim často nezaplatí a dostávají je to hlubších spirál problému. Bez placení zdravotního pojištění sice mají nárok na zdravotní péči, ale mají k ní horší přístup. Žít zdravý životní styl se na ulici moc nedá a jedině dobrý zdravotní stav umožní další fyzicky náročnou práci na černo. Taková práce, především v případě úrazu, uspíší zhoršení fyzického stavu a člověk bez domova není v prostředí, které by umožňovalo dodržovat vhodnou léčbu. Situace se tím nesmírně komplikuje.

Přihlášení na úřad práce by mohlo být řešením, ten je ovšem místně příslušný. Většina lidí bez domova se nezdržuje v místech, kde mají zapsané trvalé bydliště, problémem jsou i chybějící doklady. Na cestu do svého rodného města a přehlášení na jiný úřad práce jim chybějí peníze.

Placení zdravotního pojištění je ze zákona povinné. Pokud za člověka bez domova zdravotní pojištění nehradí stát nebo zaměstnavatel nebo si jej nehradí sám, pak mu vzniká dluh, který je ze zákona nutno uhradit.

Ve chvíli, kdy člověk bez domova najde férovou práci na smlouvu, začnou se na něm dlužné částky vymáhat. Krom dluhu na zdravotním pojištění se jedná ještě o pokuty u dopravních podniků, pokuty od policie, úvěry, případně pokuty za trestnou činnost. Ty jdou mnohdy do statisíců korun, nedají se prominout, možná se mohou odpustit penále. V takovém případě se člověku bez domova strhává každý měsíc dluh z výplaty a zůstane mu nejzákladnější částka. Ta je mnohdy nižší než peníze, které si dokáže vydělat načerno a to je demotivující. Pro běžného člověka by mohl být řešením osobní bankrot. Pro člověka bez domova ne. Pro osobní bankrot je třeba stálá práce na dobu minimálně 5 let a odpovídající výše příjmu. Z legální práce zbývá ta na poloviční úvazky, ale ta nezakládá účast na sociálním pojištění. Na stáří se tak většina lidí bez domova neodvažuje myslet.

Situaci lidí bez domova nekomplikuje jen postoj společnosti, ale také nelogický byrokratický přístup.

Cesta z ulice do práce je zdlouhavá, vyžaduje silnou vůli, motivaci a pomocnou ruku. Pojďte ji společně s námi nabídnout…

Slovo odborníka

Bezdomovectví a lidé bez domova

Bezdomovectví je velmi závažný společenský fenomén, který je založený na sociálně-patologickém chováním jeho nositelů, respektive lidí bez domova. Tento fakt je potřeba respektovat neboť se nám jinak nepodaří pochopit jednání lidí, kteří jsou tímto jevem zatížení. Veřejné mínění v naší zemi je zatím velmi ovlivněné informacemi a domněnkami, které často zavádějícím způsobem informují o bezdomovectví a samotných lidech, kterých se to týká. Je to způsobené mnoha faktory. Jeden z nich je i ten, že se sami obáváme ztráty zázemí a propadnutí se do absolutní chudoby. Strach před něčím, co neznáme a ne zcela si umíme vysvětlit proč se to děje, v nás aktivizuje i fantazii a vede nás k zjednodušeným závěrům. Například, že lidé bez domova jsou líní, zlí, nebezpeční, negramotní, hloupí a další přívlastky, které je možné si přiřadit.

Poznatky o tomto problému jak našich tak zahraničních odborníků jsou ovšem jiné. Jednak se nejedná o životní styl, který by si bezdomovci chtěli dobrovolně zvolit. Jde o stav, kdy dotyčný člověk není schopen vlastními schopnostmi, dovednostmi a možnosti zvrátit nepříznivou životní situaci. V důsledku toho se stává zcela odkázaný na vnější pomoci, ale ta je velmi omezená, protože charakteristickým rysem bezdomovectví je ona neschopnost udržet a rozvíjet vztahy ve všech oblastech života. Proto se tyto lidé dostávají až na samotný okraj společnosti a musí často žádat o pomoc až instituce, které se tímto problémem v České republice zabývají. Tvrzení, že: „když si problémy způsobily samy, tak ať si samy pomůžou“, je proto velmi zavádějící.

Odborníci se shodují na tom, že pokud těmto lidem společnost bude pomáhat, docílí se preventivní ochraně jí samí před nežádoucím chováním těchto lidí. To znamená, že když budeme pomáhat naplňovat jejich potřeby, které sami nejsou schopni naplnit, předejdeme eskalaci problémům, které budou mít důsledky i dopady na každého.

Měli bychom si uvědomit, že lidé bez domova nejsou pouze viníci své situace, ale i oběti. Něco ve svém životě způsobili, někdy i někomu ublížili, stejně tak jako někdo ublížil jim. Nicméně jsou oběťmi nemoci, která jim znemožňuje plnohodnotné zapojení do společnosti.

Jazykem válečným, nebojujeme s lidmi bez domova, ale s bezdomovectvím, proto abychom pomohli potřebným.



PhDr. Pavel Pěnkava, kurátor pro dospělé Praha 1